Jak potkávat kolegy v práci, aneb rukovět potkávacích frází

Čas čtení: 6 min.

Jdete po chodbě a najednou proti vám jde kolega(-yně), se kterým třeba právě nic pracovního ani osobního neřešíte, ale kterého potkáváte ten den už podruhé či povícekrát. Nebo zabrousíte na WC a tam opět nějaký kolega (či kolegyně, v případě dámské toalety). Je nutné či vhodné konverzovat, nebo prohodit alespoň pár slov?

(Pozn.: článek byl převzat z hlava.net, vznikl v roce 2003, ale je stále aktuální, proto ho po mírné úpravě publikuji i zde)

.: Místo činu: Chodba :.

Když takhle jdete po té chodbě, jak obvykle reagujete na kolegy, se kterými si zrovna v tu chvíli nemáte co říct a to „ahoj“ už jste si ten den řekli? Většinou nemáte moc času na nějaké sáhodlouhé hovory, přesto by se slušelo nějak zareagovat. Co se dá tedy udělat?

1) Nic nebo úsměv

Nemusíte dělat nic, jen prostě projdete a koukáte se třeba do papírů (to je nejméně podezřelé), nebo se díváte před sebe a máte zamyšlený výraz (to je nebezpečné, může to být snadno zaměněno za přihlouplý výraz) a nebo koukáte do zdi (to už, imho, hraničí s ignorováním té osoby, která jde proti vám). Nejlepší je asi lehký nenucený úsměv. I když v případě úsměvu asi platí to, co u toho zamyšleného pohledu. Většinou se to nepodaří a člověk se usměje jako kdyby právě prodělával lehčí stádium demence.

2) Pracovní otázka

Pokud se znáte alespoň na úrovni pracovních vztahů (z toho vycházejme), lze prohodit nějakou otázku, která se týká právě probíhajícího problému. Je to docela zákeřné, protože váš protijdoucí kolega nemůže tušit, s čím vyrukujete a tak není připraven reagovat. Odpověď pak závisí také na tom, jak rychle jdete. Někdy se chudák nestačí ani nadechnout a už jste pryč. Leč otázka mu stále v hlavě přetrvává, klidně i do druhého dne, kdy se opět potkáte a on na vás stejně tak nečekaně vypálí odpověď na vaší včerejší otázku.

Dneska jsem potkal jednoho kolegu, který to na mě hned vybalil: „Tak co, jak to vypadá s tím extra zamykáním?„. Já jsem v tu chvíli přemýšlel, jestli si v bufetu koupím vodu s bublinkama nebo bez bublinek a jestli Dobrou vodu nebo tentokrát Aquilu. A on na mě hned s takovýmhle dotazem. No, odpovědět jsem nestihl a tak doufám, že ho zítra potkám. Odpověď už mám připravenou. 🙂

Takovéhle výpady jsou většinou horší, než když tatáž otázka zazní v kontextu někde na poradě. O to horší to je, když vám připomene něco, na co jste dávno zapoměli. Ten pocit, že nebýt náhodného setkání, mohl z toho být průšvih, je opravdu kouzelný. 🙂

3) Prohození něčeho vtipného

Něco jiného je, když se vám podaří během těch 2 vteřin, vymyslet něco vtipného za účelem pobavení kolegy. To je pak jiné kafe. Člověka to nabudí, hned se mu lépe pracuje a může plnit plán na 110 procent. Například potkáte někoho, jak si nese jogurt, můžete pronést: „Tak konečně jdeš vrátit do ledničky ten ukradenej jogurt? To bude mít XY radost. A vrať tam, prosím, taky tu šunku, co mi včera zmizela.:-)„. Případně můžete navázat na předchozí party a zeptat se: „Vratnej se ptá, jestli mu nechceš zase něco zatancovat? 🙂„.

4) Krátká pracovní schůzka

Na chodbách a při náhodných setkáních v prostorách firmy se dá mnohé probrat. Dokonce bych si troufl tvrdit, že někdy jsou to podstatnější věci, než ty, které se pak objeví na poradách. Takový krátký a přitom neformální rozhovor na chodbě by mohl vypadat takto:

A: „Tak kdy bude hotové XYZ?“
B: „No, ještě jsem nedostal od AB podklady, tak nevím.“
A: „Ale AB říkal, že jste dohodnuti.“
B: „No, to jsme dohodnuti naprosto přesně, ale ještě neposlal podklady.“
A: „Ale říkal, že je pošle a že jste se už domluvili.“
B: „Ano, dnes mi AB psal a prý je ještě dnes pošle.“
A: „A pak to uděláte?“
B: „Pokud je pošle, tak se ještě musíme sejít a prodebatovat to.“
A: „Vždyť jste říkal, že jste domluvení.“
B: „Ano, jsme domluvení, že mi pošle podklady a pak se sejdeme.“

Po pravdě řečeno, parafrázoval jsem dnešní jeden rozhovor při náhodném setkání ve výtahu. Shodou okolností, když jsem se vracel s tou Dobrou vodou a Tatrankami. 🙂 Mimochodem, výtah je vůbec úžasné místo. Taky je zajímavé pozorovat, jak se různí lidé chovají ve výtahu. Ale o tom asi až zase někdy příště.

.: Místo činu: WC :.

Ještě lepší to bývá někdy na WC. Dnešní odpolední zážitek mě docela pobavil. Máme poměrně nešťastně řešenou onu místnost. Jedna mušle a jedna kabinka, kam když chcete, tak musíte skoro přeskakovat mušli.

Přijdu tam, u mušle kolega AB, kterého jsem tam potkal i dopoledne, tak říkám: „My se tu nějak scházíme, co?“ a pokračuju dál ke kabince se slovy: „Na to, že je tu čím dál tím víc ženských a chlapy mizí, je ten záchod docela vytíženej„.

A hle, kabinka zamčená: „Hmm, co jsem říkal, to je opravdu provoz.„. Mezitím AB odpověděl na mou řečnickou otázku: „To bychom tu mohli dělat porady…“ a dodává, když se proplétám zpátky kolem něj od kabinky do „předsíňky“: „… a navíc je to tu dost špatně řešený, doporučuju záchod o patro níž, to se nedá srovnat„. A tak raději dodávám, „já si počkám„.

AB jde nakonec do finiše, odchází a nastupuju já. V tom se otevřou dveře kabinky a za zvuků proudící vody vychází další kolega CD pronášejíc: „Tady je to jak na pavlači…“, bohužel další komentář už jsem nezaslechl, protože si sušil pod větrákem ruce.

Za nějaký čas jdu na WC opět a potkávám opět kolegu CD, který právě končí u mušle. A tak pronesu něco ve stylu: „to snad ne, zase full house“ a CD odcházejíc od mušle ukazuje na mokro na zemi kousek od mušle a pronáši: „ale pozor, nešlápni do toho, je tu nějak nach…„. Po mém udiveném výrazu dodává: „ne, to bude tady od toho, jak se to splachuje„… Na tohle už jsem neměl odpověď, už jsem se jen smál tomu, jak se dospělí lidi dokážou bavit o takových hovadinách. 🙂

V těchto okamžicích opravdu lituju, že není na záchodech kamera s mikrofonem. Ochrana soukromí, neochrana. Takovéhle veselé příhody stojí za zaznamenání :-))) a já doufám, že to svědčí o tom, že vztahy na pracovišti i mimo něj jsou velmi dobré a že alespoň mužské osazenstvo dodržuje pitný režim. 🙂

To jsem ale trochu odmočil. Zpět k potkávacím frázičkám.
Při takovýchto setkání se často stává, že člověk neví co říct, ale má nutkání prostě něco vypustit. Dopadá to tak, že uslyšíte něco, na co se prostě nedá reagovat, protože jsou to spíše větičky zamumlané pod vousy. Jako například tyto, které si vybavuji:

– „Tak co, Edo Edo?“ (a co jako? 🙂
– „Jooo, jooo“ (???)
– „Hele, no nebo já se stavím“ (hmm)
– „Sakra, já jsem blb, nechal jsem tam ty faktury“ (:-)
– „ví á d čééémpjns“
– „já toho XX zabiju“ (koho?)
– „ty jsi jako vítr“ (padají papíry i s magnety z nástěnky)
– „tečkoooo, neviděls tečku?“

Myslím, že by to stačilo. Máte i Vy nějaké zajímavé zážitky z cest? Z cest po chodbách firemních? Pokud ano, zaneste směle do komentářů níže. Děkuji. 🙂

Leave a Reply